VYPRÁVĚNÍ O ŠATLAVĚ

Pravděpodobně v roce 1519 tehdejší radní odkoupil rohovou část domu na náměstí (dnes č. p. 3) k nutnému použití. O světnici pro biřice je již zmínka v letech 1569 a 1570. Kníže nedostával za provoz žádnou činži. „Za ssatlawou“ se začalo tomuto místu říkat až od r. 1599. V době byla Kaple Čtrnácti pomocníků asi od roku 1768.

Posvěcení kaple povolila Konsistoř 30. dubna 1737 s tím, aby zde v neděli a o svátcích byla pro všechny vězně slouže mše svatá. Dne 14. července 1761 odkázala Uršula Keslinová 100 zlatých, aby v této vězeňské kapli byla čtena mše svatá každou neděli i o všech církevních svátcích a zvláště o vánocích a velikonocích, aby každý vězeň obdržel 12 zlatých. Vězeňská kaple měla všechny náležitosti i potřeby ke sloužení mše kromě kalicha.

O roku 1804 tu již žádná bohoslužba sloužena nebyla, i přes to, že další příspěvky do jejího kapitálu přibývaly. V roce 1826 činila hotovost již 366 zlatých. Další zmínky o domě bývalé šatlavy již uvedeny nejsou.

V domě, ve kterém je stylový restaurant Šatlava, bývala kdysi pekárna. Pocházela ze 16, století a tato živnost se dědila z otce na syna. Je jistě mnoho osudů spojeno s tímto domem, ale žel, nejsou známy.

Pověst o Šatlavě

Pověst, která se vypravuje o městské šatlavě, je velice romantická. Žalářník, který tu byl ubytován i s celou rodinou, každý den ráno a večer roznášel vězňům jídlo. Jednoho dne se moc roznemohl a jeho nemoc postupovala tak rychle, že večer nemohl již svou službu vykonat. Velice se bál o místo, které mu přinášelo výdělek. Z toho důvodu poprosil svou dceru, které všichni říkali Grétl, aby tuto práci za něho vykonala. Grétl si všechno přichystala a vězení dobře znala, protože otce několikrát již jako malá holčička doprovázela. Proto se tmavých prostor šatlavy nebála a vydala se plnit otcovu práci. Rozžatým svícnem si svítila na cestu. Když měla před sebou poslední celu, pocítila jakýsi nepokoj. Většinou si vězňů nevšímala, ale tento muž ji čímsi zvláštním upoutal. Ležel na slámě a v příšeří svítil jeho bílý krajkový límec tak zvláštním způsobem, že to nešlo přehlédnout. Grétl se na vězně podívala. Uviděla vskutku krásného muže. Byl zde zřejmě asi jen pro nějaké malé provinění, protože se vůbec nijak smutně netvářil.

Naopak se usmíval a jeho zuby zasvitly pod černým knírkem i jeho oči se zablýskly v úsměvu. Grétl již dávno vykonala všechny práce. Nalila vodu do džbánu, a přece tu stála jako přikovaná, mlčela a dívala se na zvlášť krásného muže. Přešlápla z nohy na nohu a přitom zachrastily klíče, dotkla se jich. V ten okamžik muž pružným pohybem vstal. Úsměv mu z tváře nezmizel. Cosi podivného se stalo s Grétl. Najednou viděla, že toto je muž, na kterého tak dlouho čekala. Věděla, že udělá něco, čeho bude možná litovat, ale teď, právě v této chvíli, to bylo všechno jiné. Ona věděla, že ji překvapila podivná nutkavost to udělat. Muž k ní s jistotou přistoupil. Jemně ji uchopil do náruče a své rty přitiskl na její. Bylo to tak zvláštní políbení, letmé, ale tak sladké. Několikrát se jemně dotkl její rtů a ona ho přijímala. Jeho dech ji naprosto omámil, jeho doteky byly tak podmanivé a krásné. Ze sladkého snění je probudilo zarachocení klíčů, kterých se nechtěně dotkli. Grétl vzhlédla k neznámému muži. Zprvu se polekal toho, co udělala, ale pak se usmála. Zamkla mříž a odešla.

Druhý den se žalářníkovi už udělalo lépe. Marně však hledal svou dceru i nového vězně. Oba byli pryč. Od té doby uplynulo celých dlouhých 10 let. Jedné tmavé noci zaklepala na žalářníkovo okno ženská ruka. Starý muž měl velmi lehké spaní. Vyhlédl z okna. Měsíc zasvitl a ozářil tvář ženy, která ho vzbudila. Starý muž stiskl čelisti, aby nepropukl v pláč. V ženě prosící o přístřeší poznal svoji dceru. Vedle ní se tulila malá holčička. Otec šel hned otevřít. Měl velkou radost z toho, že se setkal s dcerou i vnučkou. Mladý muž, který se tak Grétl zalíbil, si ji odvezl do svého domu. Protože se do ní na první pohled také zamiloval, poprosil jí o ruku a na cestě do jeho kraje se vzali. Byl to šlechtic, jehož provinění nebylo závažné a měl být za několik dnů zase propuštěn na svobodu. Zemřel na nějakou epidemii. Svou ženu i dceru miloval a zanechal oběma dost velké jmění. Holčička se jmenovala Uršula a bylo to táž dívka, která měla založit fond pro vězně. Hovoří se o ní v historické části o šatlavě. Umírající matka ji vyprávěla podivný příběh o tom, jak se seznámila se svým budoucím manželem a jejím budoucím otcem. Uršula všechno zaznamenala do žalářní kroniky, kterou založil její dědeček a později se stala kronikou rodinnou. Byla nalezena až o hodně později, když se vyklízely prostory bývalé věznice. Nikdo z těch, kteří tuto práci vykonávali, neuměl číst psaný text, a proto celá stará ohmataná knížka skončila na smetišti. Jen jeden sběratel, asi na přelomu 19. a 20. století ji zachránil a tento příběh si přečetl a pak vyprávěl. Co se však stalo dále s touto žalářní kronikou a kde je nyní už známo není.